Šikula.derwen.info

PF 2012

Sat, 24 Dec 2011 13:50:00 +0100

Rekonstrukce webu pokračuje

Sat, 20 Aug 2011 17:50:00 +0200

Právě probíhá intenzivní rekonstrukce webu za jeho téměř plného provozu. Aktuálně je většina obsahu nedostupná prostřednictvím běžného odkazu a zároveň je nedostupná i na původní adrese. Počkejte chvilku, než odladím chyby a pak to bude v pořádku…

Novinka #7

Fri, 19 Aug 2011 23:58:03 +0200

Právě probíhá radikální rekonstrukce webu za plného provozu. (a není zcela bez nehod) NEVĚŘTE VŠEMU, CO VIDÍTE!

Končíme s googlem!

Sun, 11 Oct 2009 16:58:55 +0200

Možná si někteří vzpomínáte, že jsem dva roky zpět informoval o Přechodu na google video namísto ukládání videí ke stažení na tomto webu. Od té doby uplynul už nějaký ten pátek a google se ke svému děťátku zachoval vskutku jako macecha a dal přednost „adoptované“ technologii youtube (www.youtube.cz) a uživatelům Google video dal jasnou zprávu: „Google video končí, přejděte na youtube.“. Nicméně já přejít nechci – vlastně ani nemůžu, protože youtube odmítá videa delší než nějakých deset minut, proto hledám jinou platformu, kam bych mohl videa nahrát. Zatím se jako nejlepší jeví stream.cz (www.stream.cz), kam sem již nahrál videa ze sezony 2007/2008 (Světluška 114.05.075.3) a i v článku jsem opravil okno přehrávačů. Stream.cz má v tomto případě oproti googlu jednu obrovskou výhodu – nepokouší se mi namluvit, že k těm videím nemám autorská práva!

Novinka #6

Sun, 25 Jan 2009 14:48:00 +0100

Probíhá přechov na novou verzi redakčního systému. Pravděpodobně se budou vyskytovat anomálie v chování webu!

Novinka #5

Wed, 24 Sep 2008 20:46:00 +0200

Do dokumentů jsem přidal"transparent" (tedy volně upravitelnou) verzi mé seminární práce na Práva dítěte.

Binary Game 2: Speed UP

Tue, 16 Sep 2008 19:22:00 +0200

Tato stránka popisuje aplikaci (hru) Binary Game, kterou jsme ještě s pár lidma vytvořili jakožto předmaturitní ročníkovou práci na SSŠVT s použitím MS Visual Studio .NET 2003 a později znovu sám jakožto zápočtovou práci na UK, PedF za použití Borland Delphi 5. Binary Game, nebo v překladu „hra s dvojkovými čísly“, je odvozená od Cisco Online Binary Game. Pokud hledáte jiný význam slov Binary Game, zkuste štěstí jinde.

Co o Binary Game tvrdím já

Binary Game je jednoduchý prográmek (i když na první, druhý i třetí pohled vypadá složitě) sloužící k otestování zručnosti v převodu desítkových čísel do binární soustavy. Byl vytvořen podle námětu CISCO online BinaryGame. Hlavním důvodem k jeho vytvoření nebylo, jak by se mohlo na první pohled zdát, získání závěrečné známky z programování a připuštění k maturitě, či v případě druhé verze postup do druhého ročníku vysoké školy, ale nutkavý pocit jakýmkoliv způsobem přispět ke zlepšení výuky informačních technologií, matematiky a počítačových sítí na českých středních a možná i vysokých školách .

Jak program funguje, co umí a co nezvládá

První tedy k tomu co program umí. jak již jsem psal výše slouží čistě k otestování „zručnosti“ při převodu z desítkové do binární soustavy. Hráči je předloženo desítkově zapsané číslo a jeho úkolem je vytvořit jeho správný binární přepis. Tato jednoduchá úloha je mařena soupeřem z nejnáročnějších, časem. Ve verzi 1.75 je na převod poskytnuto velmi benevolentních 30 sekund, ve veri 2.0 již jen 20, čímž dostává hra mnohem zajímavější spád. Čas je vyjádřen nejen graficky, ale, v původní verzi 1.75, i zvukově v podobě vteřinového „odpočítávání“ na posledních patnáct sekund časového limitu.

Hra je odstupňována do čtyř úrovní, z nich jen první tři jsou úrovněmi v pravém slova smyslu.V první úrovni hráči v jeho nelehkém boji napomáhají zobrazené hodnoty reprezentované každou z binárních číslic (našeptávač) a mezisoučty aktuálně získané hodnoty (naklikaná hodnota). Ve druhé úrovni hráč přijde o zobrazení „naklikané hodnoty“ a ve třetí úrovni již nemá ani jednoho z těchto pomocníků. Absence pomocníků pochopitelně není ani v nejmenším důvodem pro upravení časového limitu . Teď již ale ke speciální, čtvrté úrovni. Pokud ji spustíte, můžete mít dojem, že je něco špatně a spustili jste první úroveň, což je v zásadě pravda. Nicméně platí jen do dosažení 300 bodů,kdy přecházíte do úrovně druhé (přicházíte o „naklikanou hodnotu“). Po dosažení 500 bodů postupujete ještě výše do třetí úrovně. Z té už není kam výše, ale on v ní stejnak nikdo dlouho nevydrží… .

Nakonec ale k chybám, ve verzi 1.75 dost blbne síň slávy a hrůzy (které ve verzi 2.0 vůbec nejsou) a celkově dost zadrhává grafika (která ve verzi 2.0 byla také z větší části vypuštěna). No a ve verzi 2.0 zas celkem dosti cybí ozvučení, které vytvářelo tu správnou mírně zahuštěnou atmosféru.

Egoisticky laděný závěr

Program se rozhodně dá použít pro oživení, procvičení či vylepšení schopnosti převodu desítkových číslel do binárního kódu. Skutečnost, že se jedná o počítačový program dodává atraktivitu. Perfektní znalost tohoto převodu znatelně urychlí pochopení takových věcí jako IP adresy a jejich dělení na podsítě pomocí masky. na druhou stranu ale nikterak nepřispěje k nalezení ztracených ponožek, leda by snad byly ponožky připojeny k počíačové síti.

Ke stažení

Stáhnout Binary Game 1.75 (RAR, 5MB)

Stáhnout Binary Game 2: Speed UP (RAR, 0,5MB), včetně zdrojových souborů Borland Delphi 5

Novinka #4

Sun, 11 May 2008 21:52:00 +0200

Dnes jsem aktualizoval odkazy i obsah zápisků z letního semestru. A pak že to nestihnu do zápočtového týdne…

Novinka #3

Wed, 30 Jan 2008 00:02:00 +0100

Jak jste si již někteří pravděpodobně všimli, zprovoznil jsem kecálka. Prosím používejte ho, ať to mohu otestovat.

Přecházíme na Google

Sun, 29 Jul 2007 21:06:00 +0200

Výborný internetový vyhledávač Google již nějaký ten pátek poskytuje též službu Google video, která umožňuje komukoliv nahrát své video na web a podělit se o něj se světem. No prostě služba jak stvořená pro tento web. Proto již nyní prosím nehledejte nějaká videa ke stažení! Vše se sleduje přímo na webu! Vlevo pod nápisem videa si vyberte jednu z videosekcí a u vybraného videa v ní jednoduše klikněte na tlačítko „Play“. Jak jednoduché!

Maturitní písemná práce z českého jazyka (čistopis)

Mon, 30 Apr 2007 18:53:00 +0200

Téma: A Bůh stvořil počítač…
Volný slohový útvar o budoucnosti a možnostech počítačů a výpočetní techniky

Osnova:

úvod: Dlouho očekávaný okamžik
stať
- první den
- významná událost
- novinka přichází
- vrchol zoufalství
- světélko se zvětšuje
- verdikt z Květu
závěr: téměř vše v pořádku

Nastal okamžik na který jsem se tak těšil. Když mi paní ředitelka Iva Cichoňová řekla, že mne přijímá, nevěřil jsem vlastním uším. Vždyť učit na této škole bylo mým snem již od doby, kdy jsem ji po skončení devátého ročníku opustil. Kartička s mým jménem a nápisem učitel, kterou zde všichni učitelé povinně nosí, mne nyní hřeje v kapse. Zítra má přijít má první hodina, musím domu a náležitě se na to připravit. „Čus vole, kam se v těch hadrech valíš?“ Ozvalo se mi najednou za zády společně se silným šťouchnutím do ramene. Poněkud překvapeně a polekaně se otáčím a zprvu nepoznávám tu menší osobu s jasně žlutými vlasy. Pak mi to ale dochází, Jirka Skalický, můj spolužák z devítky. Trochu rozpačitě se usmívám, přeci jen jsme se pěkně dlouho neviděli, a odpovídám „Byl jsem teď ve škole za Cichoňkou, budu tady učit počítače. Zítra nastupuji "V jeho tváři se objevil výraz maximálního překvapení "Cože vole, to jako fakt? Vona už vyrazila tu plesnivou vopici Bouchnera, že je volno.“ Teď mne polilo horko, Bouchner byl výborný učitel, vůbec mne nenapadlo, že bude muset odejít, pokud mám já nastoupit na místo učitele výpočetní techniky. „Nevím, asi jo.“ Odpověděl jsem s poněkud staženým hrdlem a raději rychle odcházel. „Tak to budeš zejtra hned první hodinu mít mýho kluka!“ Křiknul za mnou ještě. Horko mne polilo podruhé,jestli bude Jirkův syn ve škole stejný jako Jirka, tak opravdu nevím co budu dělat. Došel jsem domů a začal si připravovat zítřejší výuku, radost již ale nebyla tak velká jako předtím v ředitelně.

Ráno vstávám naplněn jakýmsi zvláštním pocitem očekávání. Ani nevím jak se mi podařilo nasnídat se a vyjít ven. Připadám si, jako prvňáček když jde poprvé do školy. Jdu známou cestou, kterou jsem chodil devět let. Čím víc se blížím ke škole, tím více si říkám, že jsem včera mohl více času věnovat přípravě. Vcházím do školy, zdravím vrátnou a jdu až k počítačové učebně. Je brzo, na výuku zde ještě nikdo nečeká. Vstoupím dovnitř a dám se vlevo do svého kabinetu. Po stole, podlaze i stěnách jsou porůznu rozložené počítače a součástky k nim, odkládám si na volné místo na stole své věci a vracím se do učebny. Počítače jsou zde stále stejné, jako když jsem byl v devítce. Už tenkrát byly zastaralé, jak mám na tomhle někoho učit? No co, musím si s tím poradit. Otevírají se dveře a do učebny vstupuje jakýsi tmavovlasý kluk menší postavy. „D-dobrý d-den.“ Pozdraví poněkud zaraženě a nechápavě na mne hledí. „Ahoj, já jsem Jaroslav Valenta, a jsem to novým učitelem na počítače.“ Odpovídám s vlídně mírným úsvěvem, má nervozita však stoupá. „Já jsem jakub Baran.“ odpoví mi a pak již potichu zasedne k počítači. Nastalé trapné mlčení brzy přeruší příchod dalším chlapců a děvčat ze třídy a v osm hodin již jsme zde všichni a hodina může začít. Poněkud jsem se uklidnil a přistoupil k tabuli. „Dobrý den, já jsem Jaroslav Valenta a jsem vaším novým učitelem výpočetní techniky.“ Dostal jsem ze sebe a když jsem nezpozoroval žádnou negativní reakci, pokračoval jsem. „Společně se naučíme jak počítač funguje a jak jej používat, naučíme se jak jej sestavit a jak si k tomu vybrat vhodné součástky,…“ mluvil jsem dlouho a čím déle jsem mluvil, tím jsem byl klidnější. Začal jsem se rozhlížet po třídě a spozoroval jsem světlovlasého chlapce, vypadajícího přesně jako Jirka, to bude nejspíš ten jeho syn. Chlapec však vůbec nevypadal, že by chtěl zlobit a vyrušovat, spíš naopak. Dokud jsem mluvil, bylo vše v pořádku. Jakmile však přišlo na práci s počítačem, shledal jsem, že nemám co učit. Ne že bych byl nepřipraven, ale tyto děti již všechno věděly. Omezil jsem tedy svůj výklad jen na doplňování a prověřování jejich znalostí, to je však brzy přestalo bavit a začaly dělat neplechu. Tak to šlo celý den, večer si mne zavolala ředitelka. „Pane kolego,“ Pravila ke mě s vážným, káravým a tak trochu i výhružným výrazem ve tváři. „Jste tu první den a již nyní si na Vás stožovalo několik rodičů, že nedokážete dětem říci nic nového. Uvědomte si prosím, že výpočetní technika je dnes jedním z nejdůležitějších předmětů, bez počítačů si již nelze představit život a podle toho musí také vypadat jejich výuka. Doufám, že se takového stížnosti již nebodou opakovat!“ Celou dobu své řeči mne probodávala ostrým pohledem, nevěděl jsem jak se před ním chránit a navíc mi její nařčení připadalo silně nespravedlivé, nemohl jsem přeci vědět, že již toho dnešní děti tolik vědí. „Vynasnažím se, aby se to již neopakovalo.“ Odpověděl jsem zdvořilostní frází. „Dobrá, věřím až zde budete delší dobu, bude výuka mnohem kvalitnější. Má pro Vás ještě jednu zprávu dnes za mnou přišel kolega Bouchner, potřeboval by pomocníka na správu školní počítačové sítě a říkal, že Vy byste mohl být tím pravým. Co Vy na to?“ Byl jsem značně překvapen touto nabídkou a navíc skutečností, že Bouchner, přezdívaný v dobách mého studia bouchačka, nemusel kvůli mému nástupu odejít. „Nabídka je to dosti lákavá, " Odpovídal jsem "snad kdybych lépe znal školní síť, mohl bych i lépe vyučovat, přijímám.“

„Dnes je pro naši školu velmi významný den, " Začala paní ředitelka projev ve sborovně. "naše škola se konečně dočká nového vybavení. Něco málo peněz ze státních fondů dostáváme na vybavení každý rok, letos to však poprvé v hostorii školy byla dostatečná částka, abychom mohli obnovit i nejdůležitější část školy, počítačové učebny. Všichni se mnou zajisté souhlasíte, že investice do této části v posledních několika letech nebyly žádné, a to i pře to, že se jedná o nejrychleji se rozvíjející odvětví lidské činnosti a jedno z nejdůležitějších. Více o tom, jaké vybavení bude pořízeno vám řekne,“ upravil jsem si sako a kravatu, abych při projevu vypadal důstojně. „nejdůležitější osoba na škole v oblasti počítačů, kolega Václav Bouchner.“ Naštěstí jsem se nezačal zvedat, a trapas se tedy nekonal. Hned potom jsem si uvědomil, že jsem to nemohl být já, vždyť stížnosti na mou osobu z řad rodičů nepřestávaly. „Řeknu to možná dost techicky, ale nemá cenu držet se jen obecných pojmů jako je nejlepší nebo dokonalý,“ Začal kolega Václav Bouchner svou řeč. „škola nakoupí celkem třicet nových počítačových sestav, vybavených dvanácti pocesory Intel Pentium Plus s jedním terabytem operační paměti a dvouset terabytovým pevným diskem standartu OptiDrive. Ke každému počítači patří dva dvacetipalcové LCD monitory a modul na ovládání myšlenkami. Klávesnice a myš již se, jak je vám zajisté známo, u nových počítačů nepoužívají. Spoléhám na výborné schopnosti kolegy Valenty, který zajisté dovede studenty naučit, jak to všechno využívat ke svému prospěchu. Zároveň vyzývám vás všechny, kolegové a kolegyně, abyste nezůstali pozadu a také se naučili pracovat s novou technologií, protože na příští rok je plánován nákup podobných sestav do všech kmenových učeben.“ Zakončil Vašek svou řeč a obdržel zdvořilý potlesk. No tak dobrá, nová techlologie, s tím musí jít výuka již sama, pomyslel jsem si. Jakmile budou ty počítače v učebnách, přestanou stížnosti. Ale nepřestaly, naopak, bylo jich ještě více, nevěděl jsem, co mám dělat. Jednou jsem se rozhodl, a se svým trápením jsem se svěřil, „Vašku, " povídám kolegovi Bouchnerovi "já už vážně nevím co dělat, zkusil jsem již všechno a stále se jen množí stížnosti.“ Vašek se zamyslel a pak mi odpovídá, nesmíš na žáky pohlížet jako na děti, myslejí si totiž, že všemu rozumí a všechno umí, musíš jim říct, že mají pravdu a zároveň je naučit něčomu novému. Nejlepší způsob učení je takový, kdy žáci vůbec nepoznají, že je něco učíš."

Když jsem druhý den začal ve 4.C vysvětlovat rozdíl mezi otevřeným a uzavřeným formátem dat a ozvala se bouřlivá reakce, že to přece již dávno vědí a že to umí každé malé dítě, nezačal jsem jako obvykle zkoušet, abych opět rozdal několik nedostatečných za nevědomosti o tom, co přeci ví každé malé dítě, ale jednoduše jsem řekl, že mají pravdu, a že to nyní probereme o něco více do hloubky. Pokračoval jsem pak ve výkladu a když zjistili, že neuspějí se svými námitkami, začali poslouchat výklad. Byl jsem jako v ráji, vykládal jsem a ve třídě byl klid, dokonce ani žádní rodiče si nestěžovali. Po tomto úspěchu jsem se pochopitelně již tohoto stylu výuky držel. Brzy jsem však přišel na závažný nedostatek. Nikdo z žáků látce nerozuměl, někteří za mnou dokonce po vyučování chodili, abych jim látku vysvětlil znovu a já ji znovu a znovu vysvětloval, avšak stále bez výsledku. Těžko říct, zda jsem z toho byl zoufalejší než dříve, avšak rozhodl jsem se, že si tento problém nenechám pro sebe, ale podělím se o něj s celou komunitou učitelů výpočetní techniky. Odeslal jsem jim tedy svůj problém, včetně žádosti o pomoc e-mailem. Reakce byla až nečekaně rychlá, do dvou minut mi přišlo asi padesát e-mailů s dobře míněnými návrhy k řešení problému, bohužel všechno co v nich bylo jsem již zkusil, a za dvě hodiny od odeslání e-mailu byla o mém problému dokonce založena internetová stránka. Stále však nepřicházel ten hlavní nápad, jen se všichni shodli, že látka je pravděpodobně na studenty příliš složitá, neučil jsem ale nic, by by nebylo v osnovách a tak se pomoc zdále v nedohlednu.

Byl už jsem hodně zoufalý a tak jsem se jednoho dne večer rozhodl, že zítřek bude mým posledním dnem v pozici učitele. Ráno jsem jako obvykle vstal a šel do školy „Dobrý den, Vy jste pan Valenta?“ oslovila mne cestou neznámá žena přibližně mého věku. „A-ano, to jsem já.“ odpověděl jsem překvapeně. „Četla jsem na internetu o Vašem problému ve škole a myslím že vím, jak Vám pomoci.“ Odvětila mi s vlídným úsměvem. „Vážně, takových už bylo a žádný to nedokázal.“ Odbyl jsem ji dosti neslušně. „A vůbec, už není třeba mi pomáhat, dnes ve škole končím, děkuji, ale nemám zájem.“ Pokračoval jsem v odbývání. „Přece se nevzdáte, já Vám doopravdy chci pomoct. Stačí jen, abyste souhlasil s mojí nabídkou.“ Nenechala se odbít. „Oh, pardon, zapoměla jsem se představit, jmenuji se Lenka Šimková.“ Začervenala se a podala mi ruku. „Jaroslav Valenta, na střední mě nějaký Šimek učil trorbu webovek, děkuji Vám za Vaši nabídku, rád to ještě jednou zkusím.“ Odpověděl jsem a stiskl podanou ruku. „Vím, to je můj otec. A snad by bylo lepší, kdybychom si tykali.“ Odpověděla s úsměvem. Za družného hovoru jsme došli až ke škole. Nedokázal jsem pochopit, proč jsem vlastně její nabídku přijal.

„Snad nejlepší bude, pokud budu dnes jen sledovat, jakým stylem učíš a odpoledne se potom poradíme, co změnit.“ Navrhla jakmile jsme byli u mne v kabinetě. „Dobrá, mohli bychom si potom třeba zajít někam do čajovny, nebo do kavárny a tam to pak všechno probrat.“ Odpověděl jsem s úsměvem. Myšlenky na odchod ze školy byly pryč. Celý den pak byla se mnou, sledovala můj výklad a dělala si poznámky, po hodině pak odvedla několik žáků stranou a na něco se jich vyptávala. Neměl jsem moc času se s ní přes den bavit, o to více jsem se těšil na odpoledne. Byl jsem rád, že dnes nikdo ze žactva nevyrušoval můj výklad. Nerad bych v jejích očích vypadal ještě hůře.

Čajovna Květ je útolná malá čajovnička kousek od školy a toto odpoledne přímo vyzývala k návštěvě. Zapadli jsme dovnitř, objednali nápoje sobě po chuti a začali debatovat a diskutovat o dnešním dni. „Všimla jsem si jednoho obrovského nedostatku, " Začala Lenka svou řeč, "přestože je učíš zacházet s počítači, počítač k tomu téměř vůbec nepoužíváš. Do toho si píšeš jen známky a občas něco zkusíš, když si nejseš jistý jak to funguje. Učitel výpočetní techniky ale musí využívat počítač při výuce zcela pravidelně a při každé hodině.“ dokončila myšlenku. „Já že nepoužívám počítač?“ Ohradil jsem se možná trochu hlastěji, než jsem měl v úmyslu, „vždyť mám na každou hodinu připravenou prezentaci a každý program co probíráme názorně předvádím!“ završil jsem svoji obhajobu. „Ano, ano, já vím, " chlácholila mne, "ale to stačilo dříve, dnes je počítačová prezentace i názorné ukázky součástí každé hodiny, i tělocviku. Ty jako učitel výpočetky musíš být o krok vpřed, musíš používat počítač ne jako nástroj pro zlepšení kvality výuky, ale jako nástroj k výuce. Dřív to nebylo možné, ale dnes již ano. zamysli se, proč si děti myslejí, že všechno vědi a všechno znají, i když ve skutečnosti nevědí nic?“ pokračovala ve svém projevu tak rychle, že jsem měl co dělat, abych to všechno pochytil. „Protože si to někde našli, v nápovědě, na internetu, někdo jim to řekl, co já vím!“ Odpověděl jsem po chvíli. „Ano, přesně tak, " Začala opět mluvit, "někde si to našli. Nauč je, to hledat. Pokud si najdou kompletní a ucelené informace, tak se z nich mohou všechno naučit. Pokud je počítač sám povede k výuce, budou mít pocit, že se to učí sami a ty tam pak budeš jen jako jakási nápověda, pokud by někdo stále tápal. Bude to nový styl výuky a tou novotou bude děti bavit! Nauč počítače, aby uměli učit! Pomůžu ti s tím.“ Dokončila svůj plamenný proslov a mě bylo jasné, že to je to hlavní, co mi chtěla říct už od začátku.

Příští den byla sobota, ale oba jsme byly ve škole a učili počítače, jak mají učit. Nebyla to jednoduchá práce, umělá inteligence byla sic již na hodně vysoké úrovni, ale přesto se jednalo především o nudné vymýšlení a zapisování pouček a vytváření interaktivních nápověd a výukových prostředí, ušitých přesně na míru tomu, co jsem chtěl učit. S použitím přenosu myšlenek to sice šlo o mnoho rychleji, než kdybychom používali prastarou klávesnici, ale stejně jsme za víkend nestihli vytvořit více materiálů, než na následující týden. Když v pondělí přišla 8.B na první hodinu a po zazvonění se jich počítače začaly vyptávat co všechno již umí a vysvětlovat jim co neznají, byli nadšeni a o přestávce vůbec nechtěli pryč. Další a další víkendy jsme trávili ve škole výukou počítačů a do školy začali přicházet pochvaly na tuto práci a e-maily od různých firem dotazujících se, zda bych nemohl pro jejich firmu udělat školení o tom či onom. Softwaroví giganti začali vyvíjet speciální výuková prostředí určená přesně pro tento typ výuky, aby se mohl co nejrychleji nasadit i v jiných odvětvích lidské činnosti. Lenka z toho však byla celá nesvá, „Jestli to tak půjde dál, zanedluho již nebodou potřeba žádní odborníci, protože se každý bude moc naučit cokoliv během několika málo hodin“, řekla mi jednou. „Ano, bohužel to tak vypadá, nicméně když by byl každý odborníkem, kdo by pak děla všechnu ostatní práci. Roboti to ani dnes všechno nezvládnou a tak bude stále potřeba pracovní síla. Jen se smyje rozdíl mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou. Bude však stále muset existovat skupina lidí, kteří se budou zabývat tvorbou výukových prostředí a tak bude stále co dělat. Vývoj počítačů bude pokračovat i nadále a jednou bude možno svěřit jim i mnohem více, než jen výuku. Umělá inteligence bude na stále vyšší a vyšší úrovni, ale nikdy nepřesáhne lidskou, protože počítače budou vždy umět jen to, co je někdo naučí. Počítač není schopen samostatně vytvořit logický úsudek, může pouze vytvořit něco, co tak vypadá, ale vytvoří to pouze proto, že mu někdo řekl, že to tak má být. To platilo dříve a platit to bude vždy!“ Dokončil jsem svůj proslov, Lenka se na mne podívala, usmála se a políbila mne. „Zanedlouho jsme pak měli svatbu a pak jsi přišel na svět ty, Matěji a já jsem Lence začal říkat mamčo.“ „Jasný tati, díkes.“ odpovídá mi Matěj, „teď se ještě zeptám kompu na pár dalších věcí, to už bude vědět.“ Je mi trochu do breku, můj vlastní syn se raději zeptá počítače, než mne. Počítače nesmějí nahradit rodinu, s tím musím něco udělat, zkusím to počítačům vysvětlit a taky si promluvím s Matějem.

1. písemná práce z českého jazyka - domácí

Tue, 23 Jan 2007 22:05:00 +0100

Téma: Volný slohový útvar na téma fantasy a sci-fi

Osnova:

několik veršů úvodem
probuzení
poznávání okolí
zjištění identity
zadání úkolu
cesta na ostrov
blahobyt
druhého dne
svítání
citát místo závěru

Svět se snad změnil, sním či bdím?
Nevidím nikde již stoupati dým,
Co je to za svět, já jsem tu čím?
Pražádný z pěvců nechce tu zpívat,
něco je zle, něco je jinak!

Světlo, tma, světlo a zase tma, velká černooranžová koule a pak nic, obrovské nepřekročitelné nic. Když tu náhle něco cítí, co to je? Už ví, cítí své tělo, je to jednoduché, probouzí se, ale co se to stalo se dnem? Proč tu není ani kousek světla? Konečně zkouší otevřít oči, je si jistý že víc již je otevřít nemůže, ale stále tma. Těsně vedle sebe cítí pohyb, hrozně se poleká ale není schopen sebou prudce cuknout. Ale ne, vždyť to se pohybuje jeho ruka, vždyť on sám s ní zkusil pohnout! Je to dobré, hýbat se také může, již dokonce poznává že pod sebou má postel, nad sebou však nic necítí, není ničím přikryt, že by někde jen tak usnul? Ano, je oblečen, to pod ním není jeho postel a není ani nijak pohodlná. Neví kde je, možná na nádraží, v baru, v některé z kanceláří své firmy? Pokouší se zvednout z postele a posadit se. Sakra, proč tu není ani kousek světla? Ano, již sedí, na nohou má dokonce obuté své boty.

Jeho okolí se mu vůbec nelíbí, zdá se mu cizí, nepřátelské. Nic tady nezná. A proč je tady stále taková příšerná tma? Je snad někde v podzemí? Ne, to je hloupost, slyší přece zvuky napravo a jakoby dole a také vzduch, ano, okolo něj proudí vzduch. Nijak čerstvý a vůbec nevoní, spíš naopak. Ale podzemí to není, to by poznal. Postavil se a zkouší někam dojít, opatrně našlapuje a máváním rukama před sebou zjišťuje možnost dalšího postupu. Již došel ke zdi, hrubá cihlová stěna, jde stále podél ní a hledá. Přece tady někde musí být vypínač. Ano, už ho našel, to je on! Cvak, stále tma, cvak, cvak, cvak, tma se ani o kus nepohla a stále je na svém místě, všude. Co dál? Jak se odtud dostat? A jak se vůbec dostal dovnitř? A… „Kdo, kdo nebo snad co vlastně jsem?“ Ale jistě, jednoduše zavolá o pomoc, ale co to? Volá co mu síly stačí, ale nic neslyší? Co se sakra děje? Ale slyší, slyší přece ty zvuky! No jasně, to je ono, půjde za zvuky, tam kde se něco děje mu přece někdo musí pomoci. Vydává se podél stěny, ve směru odkud slyší zvuky, dveře, chodba, a další, schody, zvuky jsou stále hlasitější.

Najednou vidí světlo, nijak silné, ale světlo! Zrychluje a jde přímo k němu, již se nepřidržuje stěny, opatrnost ustoupila touze po světlu. Najednou o cosi zakopne a svalí se na zem, poznává že zakopnul o člověka. Okamžitě se mu začne omlouvat, z jeho úst však ani tentokrát nic nevyjde. Odpovědí je mu prudká rána do obličeje. „Ten člověk potřebuje pomoc,“ pomyslí si „Dojdu ven a někoho seženu.“ Vychází na ulici, světla je málo, ale přece to stačí aby poznal kde to je. Stojí před svým domem a okamžitě chápe proč to uvnitř nepoznal. Všechna okna jsou zatlučena prkny nebo zazděna. Ostatní domy vypadají také příšerně. Výlohy obchodů jsou vymlácené a nikde živá duše. Vydává se ulicí dál a pomalu mu začíná docházet že se něco muselo stát. Tohle není jeho svět, i když vypadá velmi podobně. Vše kolem něj je známé a blízké a přece tak vzdálené a cizí.

Náhle v koutku své mysli zaslechne povědomý hlas „Jaroslave, Jaroslave,…“, cosi ho přinutí se otočit. Ani se mu nechce věřit, koho že to vidí, vždyť je to ten bezdomovec co se mu pokoušel vecpat do bytu na přespání, bylo to zrovna včera, nebo snad někdy úplně jindy? Vždyť včera bylo město zcela v pořádku! „Co ode mne ten dědek zas chce?“ Pomyslí si, „Vážený pane, prosím Vás, povězte mi co se vlastně stalo,“ chce se staříka zeptat „proč je město najednou tak zničené?“. Z úst mu však nevyjde ani hláska, z pohledu staříka se nedá poznat nic. „Tak si vyberte, Jaroslave,“ Slyší opět onen hlásek v koutku mysli, „buď dědek, nebo vážený pán.“ zní hlásek poněkud posměšně: „Mé jméno bývalo František, ale Vaší otázce nerozumím, proč by svět měl být jiný? Vždyť je stále stejný, po celé trvání času!“ dokončil hlásek. „Tak tedy já jsem Jaroslav! Mám jméno, žiji…“. Jaroslavovi již došlo, neví stále kde je a co se děje, ale ten stařík, František, s ním komunikuje. Nepoužívá k tomu ústa, ani Jaroslav nemůže, komunikují spolu pomocí myšlenek. „Nevím, co je život, ani jak byste chtěl jinak komunikovat, Jaroslave.“ Ozval se stařík v Jaroslavově hlavě. „Kde jsou všichni lidé?“ Pomyslí si Jaroslav přímou otázku. „Tam kde vždy Jaroslave, na náměstí. Chcete jít za nimi?“ odvětil stařík myšlenkou. Náhle se však hlas v Jaroslavově hlavě změnil, zněl nyní chraplavě a nepřirozeně, avšak naléhavě. Přesto si byl Jaroslav jistý že s ním komunikuje stařík: „Vaše cesta však zatím na náměstí nevede!“, chraptěl staříkův hlas a stařík sám, jak se zdálo začínal mít nějaké bolesti. „Vy nemůžete na náměstí, neboť byste se stal jedním z nich, ale to nemůžete, Vy jste totiž ON!“ Stařík se již svíjel v bolestech na zemi, rukou však od sebe odháněl Jaroslava, který mu chtěl pomoci. „Musíte, vy musíte, … Ostrov, … Najděte je, … ostrov … musíte … naděje…. oni…. světlo … Nata…. najděte tam … “ Více již stařík povědět nedokázal, zhroutil se na zem. Jaroslav nevěděl proč, ale nedokázal se ho dotknout aby mu pomohl, cosi ho nutito vstát a utíkat prázdnou ulicí co nejdál, co nejdál od toho všeho, co nejdál od staříka, od domu ve kterém možná nikdy nebydlel. Věděl, nyní již věděl, možná běh mu pomohl k pochopení, dostal se do úplně jiného světa, není důležité jak, ten vypadá pouze podobně jako ten jeho. Musí hledat ostrov nebo světlo, co půjde dřív a tam najde pomoc, musí, stařík to říkal, nevěděl dobře proč, tak důvěřuje jeho slovům, cosi mu ale říkalo že jedná správně. Nevěděl jakou pomoc najde na ostrově, ale bude jí hledat, stařík říkal že musí. Ulice před ním se do široka rozevíráí a on vstupuje do přístavu.

Cosi jej stále pohání až se najednou zastavuje na konci jednoho mola, před ním jsou jen chatrné schůdky vedoucí k té nejšpinavější tekutině co kdy viděl. Co dál? Rozhlíží se vpravo, vlevo, až najednou uvidí přímo před sebou jakési malé mlhavé světlo, přibližuje se. A za ním další, velké, obrovské, to však stojí na místě. Malé světélko se jaksi podivně klátí a když vystoupí z mlhy tak v něm Jaroslav poznává malou lucernu položenou na dně pramičky. V pramičce nikdo nesedí a ta přesto zastavuje přímu pod schůdky. Chviličku se ještě rozmýšlí, ale poté již rázně nastupuje do loďky, ta se z nějakého důvodu dává do pohybu opačným směrem po husté tmavé tekutině bez života. Vesla ani cokoliv podobného čím by Jaroslav mohl ovlivnit směr plavby tu nejsou a tak mu nezbývá než se nechat unášet loďkou, kam má sama namířeno. Cesta je dlouhá, není nic podle čeho by se dala poznat rychlost plavby a Jaroslav začíná mít strach, že se loďka snad i zastavila.

Náhle se však loďka začne kývat, stále víc a víc a barva tekutiny se začíná podobat barvě vody. Jaroslav se dostal na čisté moře a před ním? Vždyť je to ostrov! A všude je mnohem více světla. Přesně tak to říkal stařík, ostrov, světlo! Jaroslav to našel! Teď ještě zjistit co s tím má dělat. Jaroslav si vybavuje i další staříkova slova, „najděte je, musíte, naděje, oni“ a ty se mu najednou spojují do konkrétních vět, „Musíte je najít, to je jediná naděje!“, ale koho, koho má najít? To už však loďka zastavila o písečné dno. Jaroslav vstupuje do čisté chladivé vody a vychází na pláž.

To je ON, to je ON, ozývá se odevšad volání. Jaroslav to nechápe, slyší hlasy, copak se na tomto světě i mluví? Chce se mu něco zařvat, cokoliv, jen tak, neví kdo jsou oni, ale cítí se tu bezpečně. „Jsem to já! Já jsem ON!“ slyší, jak se dere z jeho hrdla, ani neví, kde na ta slova přišel. Jásot kolem něj ještě zesílí, dav jásajících lidí ho unáší kamsi do středu ostrova. Jaroslav to skoro ani nevnímá, cítí se tu výborně, chce tu zůstat napořád, tohle je to správné místo pro život.

Najednou ho dav opouští a Jaroslav zůstane v jakési malé útulné místnosti. Není tu sám. Naproti sedí mile vyhlížející dáma a vyzývá ho, aby se posadil. Představuje se jako Natálie a nabízí mu kávu, Jaroslav ji s díky přijímá. Natálie se na Jaroslava podívá, usměje se, jemně pokývá hlavou a začne vysvětlovat. „Jaroslave, v místním světě jsi nazýván jako ON, na obou světech.“ Poněkud nesrozumitelně vypráví Natálie, záhy však dovysvětluje. „Války a lidské rozepře a technický pokrol rozdělily náš svět na dva zcela protichůdné tábory. Jeden je ten kde jsi teď, máme zde minimum technoligií, nic nás neomezuje a jsme všichni dokonale šťastní. A druhý, ze kterého jsi před chvílí odplul, na jižním kontinentu, který je sice maximálně technicky vyspělý, nicméně technika zaslepila lidské vnímání. Nikdo, kdo tam žije nedokáže cokoliv cítit k sobě ani ke komukoliv jinému, stroje jim sebrali veškerou jejich inteligenci a samostatnost. Nedokážou samostatně uvažovat. Technický pokrok je tam na takové úrovni, že začíná ohrožovat celou planetu a proto je třeba lidem, co tam žijí, projasnit mysl a ukázat jim správnou cestu. Sami to však nezvládneme, na jižní kontinent se může dostat jen ten, kdo už tam jednou byl a právě proto jsme tě povolali k nám. Ty jsi jediný, kdo může, pochopitelně pouze pokud budeš chtít, zachránit celý svět. Jediný, kdo dokáže naše lidi dovést na jižní kontinent. Tam již naši lidé bez problémů uspějí, mají totiž to nejcenější, proti čemu není obrany. Mají city a s jejich použitím není problém otevřít jižanům oči! Jaroslave prosím, pomoz nám zachránit svět!“. Mluvila ryhle a naléhavě, Jaroslav měl pocit, že nemůže odmítnou a tak řekl prostě „Ano, pomohu a rád. Začneme okamžitě.“. „Ne,“ odvětila Natálie „dnes již jsi udělal obrovský kus práce, potřebuješ se najíst a odpočinout si, začneme zítra hned poránu.“. Jaroslav si až teď uvědomil, jak hladový a vyčerpaný vlastně je.

Druhý den ráno Jaroslav vstal a okamžitě šel na pláž, tam již bylo plno. Když jej však viděli, tak ustoupili a pustili ho do člunu, který ho dovezl k obrovské lodi. Za ním na loď přijížděli i doplavávali další. Teprve teď si Jaroslav uvědomil, že vlastně nezná cestu, vždyť ho sem zavezla loďka, kterou neřídil. Svěřil se se svými obavami Natálii a ta ho uklidnila „Nemusíš znát cestu, stačí znát čas, cestu známe mi. Ty si musíš jen dobře vzpomenout, jak vypadá přístav do kterého se chceme dostat, tím jej pro nás odhalíš.“

Po celou dobu cesty panovala na lodi výborná atmosféra, vtipy létaly všemi směry a neustále bylo slyšet smích. Jaroslav se musel hodně přemáhat aby se také nepřidal k veselým hrátkám, měl však důležitý úkol a když by se začal bavit, velice rychle by ztratil pojem o čase. Teď už tam ale musejí být. Jaroslavovi se zdá že plují jíž dostatečně dlouho. Tekutina pod nimi již je dokonale hustá a černá. Nyní také začíná rozeznávat obrysy přístavu, stále jasněji a jasněji. Dokázal to.

Ani po výstupu se dobrá nálada nepokazila, vždyť nyní byla tou nejdůležitější a jedinou zbraní. Natálie se však zdá být nervózní, „Kde jsou lidé?“ otáčí se k Jaroslavovi s otázkou, „Na náměstí.“ vzpoměl si Jaroslav na staříkova slova a celý zástup se vydal směrem který naznačil. Ano, na náměstí bylo skutečně mnoho lidí, všichni dokonale ovládaní stroji. Ostrované se mezi ně vmísili a ze zástupu bylo slyšet smích a hovor. Nejdříve jen ostrovanů, ale jižané se k nim stále více přidávali.

Obloha se po dlouhé době opět rozzářila slunečními paprsky. Nad jižním kontinentem se začal střídat den i noc. Jaroslavovi se však zdálo, že ostrované již nejsou tak spokojení a veselí, jako na lodi. Natálie mu to však rychle vysvětlila „Stejně tak, jako jsme mi na jižní kontinent přivezli smích, radost a city, tak si odtud odvezeme něco z necitelnosti která tu doposud panovala. Jinak by svět nebyl v rovnováze a to by bylo mnohem horší, než jaké to bylo doposud. Tvůj úkol již skončil, nyní se můžeš vrátit do svého světa.“ „Nemohu se vrátit,“ odvětil Jaroslav „začal jsem zde obrovské změny, můj úkol bude dokončen teprve až bude jižní kontinent takový jako můj svět a ani pak se nevrátím, neboť můj svět bude zde!“. Natálie se usmála.

„Úsměv je věc, která při pohledu do očí řekne, že srdce je doma!“

Po zvládnutí základů HTML aneb začínáme s CSS

Mon, 23 Oct 2006 22:32:00 +0200

Možná to bude někomu znít až neuvěřitelně, jinému to bude připadat naprosto samozřejmé, ale v HTML jsem ještě do nedávna neuměl napsat ani tělo dokumentu…

Teď již to samozřejmě umím.

<html>
 <head>
  <title>Nadpis webu v hlavičce prohlížeče ;-)</title>
 </head>
 <body>
  Obsah stánky, třeba <br />
  odřádkování nebo <b>tučný text!</b>
 </body>
</html>

Možná se někdo diví, jak může někdo takový vůbec mít své vlastní internetové stránky. Odpověď je až překvapivě jednoduchá! Stačí využít toho, co již někdo vytvořil. Taková věcička sloužící pro vytvoření webu které zvládne i skutečná lama se nazývá redakční systém. Redakční systém stačí nainstalovat na web a pak v něm již jednoduše začít psát. Každý redakční systém je trochu jiný a něco jiného nabízí. Já jsem si po poměrně dluhém hledání vybral pro svůj web redakční systém RS2 a jsem s ním plně spokojen. více o tom co tento redakční systém nabízí možná jindy. Teď však zpět ke škole, konkrétně k předmětu PRG. Po dodělání těch nejzákladnějších elementů jsme konečně přešli na CSS a stránky díky tomu začaly vypadat tak, že se za ně nemusím stydět… jen tak na ukázku uvádím odkaz na jednu z úloh, kterou jsem zpracovával. Že jsem jako podklad použil vzhled tohoto webu snad není třeba dodávat.